Pan Cody senior má nejdřív farmu při městečku La Clair v severoamerickém státě Iowa. Nežije nejhůř, nežije nejlíp. Mohl by se prý však zařídit přepychověji, dozvídá se od sousedů. Chce to odhodit pohodlnost, sbalit majetek a vypochodovat do nových osad na jihu či na západě. Může tam lovit bizony a prodávat kůže, nebo lovit Indiány a prodávat skalpy.
Farmář Cody se ještě čas rozmýšlí, čeká. A narodí se mu syn, dostane jméno William. Je to roku 1846. Brzy potom se rodina stěhuje do Kansasu, právě byl ten kraj úředně otevřen k bělošskému zabydlení.
Malému Williamu zatím začnou říkat Bill a už mu to zůstane. Roste jako z vody, svědčí mu to. Dlouho si sice nenajde čas zvládnout čtení a psaní, daleko dřív se naučí střílet z pušky a výtečně jezdit na koni. Ale tím lépe!
Potkává se s dobrodruhy, s obchodníky, s lovci kožešin, pochopí od nich, že život je džungle a člověk dravec. Pak se projede prérií, uvidí tam Indiány a bizony, usoudí, že jsou to živočichové přibližně stejné úrovně. Nepoopraví si představu po celý život. A to mu jednou vynese slávu.
V Kansasu je napjatá situace. Stojí tu proti sobě dvě tváře téže země: přívrženec otrokářství z Jihu Unie proti přívrženci průmyslového, kapitalistického vývoje Severu. Billův otec přišel ze severu a už tím mezi osadníky patří mezi pokrokářské živli. Fanatický fanoušek otrokářů ho za to zabije.
Bill osiří a jde do světa, ještě mu není jedenáct. Skvěle jezdí na koni, dostane místo kurýra u zasilatelské firmy. Pak několik podnikavců založí tzv. ponnyexpres. Rychlopoštu, zajištující pravidelné spojení osad tisíce kilometrů od sebe vzdálených. Je vybudováno na osmdesát relays, přepřahacích stanic, stanovišť koňů a jezdců. Na jedné z nich dostane patnáctiletý Bill zaměstnání. Má za úkol čekat na poštu, ve dvaceti třiceti vteřinách ji převzít, vyjet tryskem na přiděleném vraníku, hnát se divočinou několik desítek kilometrů, předat zásilku dalšímu, chvíli počkat a tryskem se s novým balíčkem zas vrátit. Osvědčuje se. Šéfové ponnyexpresu ho pochválí, jednou se totiž Bill přiřítí na stanoviště, kolegu, jemuž má spěšninu v štafetě předat, však nenajde. Musí jet dál. Sedí v sedle 21 hodin a 40 minut, vůbec si neodpočine, jen střídá koně, urazí přes 500 kilometrů. Udělá rekord. Teprve potom se dozví, že parťák byl zabit…Billovi prvně poklepou na ramena. Ale co je to proti budoucnosti?
Problém otrokářství se zatím stane problémem celé americké Unie. V dubnu roku 1861 vypukne občanská válka. Bojuje Sever proti Jihu, po čtyřech letech pak Sever zvítězí, myšlence svobodného kapitalistického podnikání se dostane zadostiučinění: otrok je v té době přece přežitek, vydělávat peníze na cizí prací se nyní dá i jinak, ne tak okatě…
Bill Cody dobrovolně slouží v armádě Severu. Zná prérii, má kvalifikaci osvědčeného jezdce – dělá tedy opět kurýra, později stopaře. Účastní se expedice generála Hermana, jehož úkolem je bodáky a kulemi vnucovat ruďochům smlouvy o postoupení půdy, smlouvy přirozeně „spravedlivé, výhodné pro obě strany, uzavírané na zásadách rovnoprávnosti a vzájemné důvěry“. Bill pod tíhou úkolů roste. Několikrát ho pověří velením při trestných taženích proti Indiánům. A Cody se vrací s desítkami skalpů. Už mu svítí slunce, už ozařuje cestu, po níž pomalu a jistě bude Bill stoupat k nimbu legendárního hrdiny.
Buduje se transkontinentální železniční magistrála, od Atlantiku k Pacifiku. Jak její koleje vnikají hloub a hloub do vnitrozemí, vyrážejí od trati do kraje po obou stranách tisícovky osadníků. Někteří, aby vyvázli konečně z bídy, druzí, aby unikli mřížím vězení, třetí, aby nahrabali zlato a mohli se pak vrátit k povalečskému životu, čtvrtí, aby se přiživovali a okrádali všechny ostatní. Cody nemůže chybět.
Trať překročí Omahu, proti ní od tichomořských břehů postupuje druhá část. Bill přijímá výhodné místo. Stará se o zásobování dělníků na železnici, loví pro ne bizony. Šéfům železniční společnosti slíbí dodávat dvanáct kusů denně. Jezdí pláněmi s střílí. Skvěle. Není sám, existencí jemu podobných funguje kolem trati řada. On je ovšem nejlepší.
Už letí Billovo jméno prérií. A on si počítá postřílené kusy dobytka. Povražděné Indiány neeviduje. Vždyť jich přece jenom nemá na kontě tolik … Proslulý zabíječ bizonů Comstock vyzve Billa k soutěži. Pravidla hry mají jediný paragraf: kdo postřílí za osm hodin víc bizonů, zvítězí. Vyjedou – je to u Sheridanu v Kansasu – a Bill vyhraje. Skolí 69 zvířat, Comstock o dvacet míň! Bill Cody sklízí ovace kdekoli se objeví. Už mu neříkají Bill Cody, už mu říkají Buffalo Bill – Bizoní Bill. A hrdina dál počítá pobité kusy: je jich za osmnáct měsíců přesně 4280! Rudošské skalpy ani teď neeviduje.
Do života Buffalo Billa náhle vstoupí mister Ned Buntline. To je pseudonym plukovníka americké armády, jinak rváče a opilce Edwarda Zanea Carolla Judeina, jenž se na stará kolena rozhodl udělat kariéru v literatuře. Sehnal Buffalo Billa, přemluvil ho, aby propůjčil jméno a dal pár historek k lepšímu. On, Ned Buntline, dodá uměleckou fantazii, hmotné prostředky a ostatní. Stalo se. Zanedlouho pak vychází první bufalobilka. Buffalo Bill – král hraničářů. Cody se sám nemůže poznat. Ned Buntline ho vymaluje k zbláznění krásného. Král hraničářů neprotestuje. Vždyť teď je to teprve on! Teď se sám sobě teprve líbí!
Nejen sobě. První historka, v niž Bill z mrzkých pracek padouchů hrdinně vysvobodí bělošskou dívku, květ krásy, má u čtenářstva neuvěřitelný úspěch. Ned Buntline je pilný spisovatel. Povzbuzen potleskem chrlí tisíc a jednu noc nesmyslů, řeky krve, hory k prasknutí napínavých příhod. Za pár měsíců srší uměním tolik, že má úděsně tvrdou normu: taky šest set stran literatury za šedesát hodin. Továrna na zboží pro hlupáky fantasticky prosperuje. Výsledek? Za sedmnáct let tvůrčí činnosti 410, slovy čtyři sta deset románů o bohatýrských skutcích Buffalo Billa.
Z miliónu krkolomných dobrodružství prožil Buffalo Bill ve skutečnosti dvě, tři – a abychom mu neubírali na zaslouženém věhlasu – možná i čtyři. Jeho faktické „hrdinství“ končilo u nevybíravého vraždění Indiánů. To že věděl z mládí, že Indián prérie a bizon téměř jedno jest … K „literární“ stránce Billova života zbývá pouze dodat, že Ned Buntline zemřel v roce 1886 a při plných silách. Lidstvo jen zásahem shůry uniklo nebezpečí ještě větší „potopy umění“, neboť opilý plukovník byl připraven zplodit mnoho dalších děl.
Vykvetlá Buffalova legenda však zůstala. Hraje se krvelačné drámo „Zvědové prérie, literární monument stvořený Ned Buntlinem během čtyř hodin. V chicagském provedení vystupují v originále Texaský Jack, James Hickock alias Divoký Bill a sám kolonel Cody-Buffalo Bill.
Ještě se tedy honem několikrát vrátí na prérii, účastní se narychlo tažení proti bouřícím se ruďochům, zásobí se skalpy a – přiběhne zpět na divadelní prkna. Vždyť znamenají svět! Zatímco ostatní prérijní Indiáni už hynou v rezervacích či při marných a zoufalých povstáních, ujme se „spravedlivý“ Bill zbídačené skupinky rudochů, vysvobodí ji z truchlivého údělu, přivede na jeviště, za nehynoucí proslulostí. Najme ještě tlupu kovbojů, cirkusáků a přiopilých lovců. Pak zahájí turné po Spojených státech. A Great Wild West Show – cirkus Divoký západ, rozveze po světě líčení dnů amerického Pozlaceného věku. Líčení v kostce. Přenázorné líčení!
Na svém tištěném cirkusovém programu Buffalo Bill píše, že Indiány s sebou nemá kvůli úspěchům v aréně, ale jaksi na vychování. Aby při putování Novým i Starým světem poznali, kolik je všude bledých tváří. Aby si uvědomili a vyřídili neposlušným bratřím, že je „…bláhově směšný odpor hrstky divokých bojovníků“. Neboť – bílých je víc.
Lidé sedí pod šapitó Divokého západu, čtou programy a čekají. Čekají v mnoha amerických městech, a pak taky v Londýně, v Paříži, v Římě, ve Vídni.
V šatnách se maskují Čejenové, Ogallalové, Araphové a ostatní „barbaři“. Oblékají se do svých starých krojů. Nasazují čelenky. Vedle šminkují maskéři bývalé vojáky 6. jízdního pluku americké armády a herce na doplnění programu – kavkazské kozáky, Araby, Japonce, Mexičany.
Konečně je všechno připraveno, opona arény se otvírá. Účinkující vstupují. První sám plukovník William F. Cody. Na bílém koni, parádní lovecký úbor z jelenice, dlouhé bílé vlasy, mušketýrská bradka, urostlé tělo, statečný pohled. Je uprostřed světel velmi efektní. Za Buffalo Billem defilují jeho Indiáni, kovbojové, vojáci. Rasy a národnosti ze čtyř kontinentů.
Po parádní defilé následuje první číslo: Arénou jako táhnou pokojní bílí vystěhovalci. Objedou dvě kolečka, když je zezadu, samozřejmě zákeřně, z šaten, napadnou lstiví Indiáni. Barbarství jim trčí z rozšklebených obličejů, jejich jekot dotvrzuje, že jsou to vskutku primitivové. Zabíjet však dovedou. Užuž mohou být běloši do jednoho mrtví. V praví okamžik se vyřítí tlupa kovbojů na koních. Hrdinové! Ženou se tryskem arénou, pálí od boků, roztáčejí lasa. Bělošský dostavník může za chvíli pokračovat v cestě, útok Indiánů byl odražen. Cesta vystěhovalců vede do zákulisí, kde končí první číslo.
Následuje druhé číslo: Pokojná farma mírumilovných bledých tváří je v nejméně očekávaném okamžiku napadena opět velmi krvelačnými a lstivými Indiány. Opakuje se totéž co v čísle prvním, vyměnily se jen kulisy a kostýmy. Tentokrát se však vyřítí sám Buffalo Bill a Indiáni jsou v mžiku pacifikováni, zatímco kolonela Lodyho svírá v děkovném objetí dcera farmáře.
Následuje třetí číslo: Pro změnu něco z dějin jiných oblastí světa. Japonec předvádějící harakiri, kozák se svou džigitovkou, Arab kouzelník …
Čtvrté číslo: Ukázka pravého amerického krocení koní. Páté: obdoba předchozích. Přestávka!
A pak konečně zlatý hřeb večera: Bývá jím buď jízda smrti plukovníka Buffalo Billa, anebo ukázka jeho čarostřeleckého umění. Hrdina Západu při exhibici prostřeluje koltem malé kulaté mince. Od boku a pokaždé s naprostým úspěchem: mince dávno předtím provrtal rekvizitář …
A lidé u vytržení napjatě sledují poučný program až do konce. Když odcházejí, vědí, kdo jsou Indiáni. Buffalo Bill se na závěr uklání a sklízí hodinové ovace. V Londýně, ve Vídni, kdekoli. Lidé odcházejí, nesou si domů program. Na zadní straně stojí psáno: „Prosíme diváky, aby oznámili ředitelství cirkusu každou nezdvořilost a požadování spropitného ze strany zaměstnanců…“
A uvnitř: „kdyby byl W, F. Cody žil za časů římského impéria, měl by jistě místo v dějinách světa a žáci všech zemí by se učili o jeho skvělých činech …“
Pravda, do učebnic historie se Buffalo Bill nedostal. Mysli milionů si ho přesto zamilovaly. Byl legendou bílé rasy. Zůstal jí i v letech, kdy zestárlý předstíral na bílém koni v aréně Great Wild West Show kypící mládí a sílu. Mužně seděl v sedle a nikdo z diváků netušil, že ho v zákulisí museli na koně pracně vysadit. Zůstal legendou i poté, když v roce 1917 zemřel.
V americkém státě Coloradu na hoře Lookout Mountain stojí dřevěný srub. V něm indiánské kroje, vitríny s dopisy a dary, lovecké trofeje. Taky tam jsou hedvábné pytlíčky s prameny vlasů žen z desítek zemí, vlasů Billových obdivovatelek.
Poblíž srubu prostý hrob. Dodnes k němu chodí lidé a pokládají květy. Dary legendě. Slavné a ošklivé. Jak je to možné? Jak je to proboha možné, že falešné svatozáře lidí a la Buffalo Bill mohly úplně zastínit tragédii prérijních Indiánů? Rudochů vůbec? Je to nepochopitelné, ale pravdivé: poslední osudové drama indiánských lovců za řekou Mississippi uzavřel vlastně nadšený potlesk cirkusového publika.
