Oprátka se stahuje
Francisco Pizarro nezapomněl. Vtíravá myšlenka bohatství a moci ho neopouštěla. Blahoslavení, kteří pokorně čekají!
Uplynulo deset let od chvíle, kdy na výpravě s Vaškem Nunezem de Balboou slyšel slova indiánského náčelníka o zemi, v níž zlato je ceněno jak jinde železo. Víc než deset let uplynulo! Za tu dobu stihli odpůrci Balboy svého panamského guvernéra znovu obvinit z obvyklého tehdy „zneužití úřední moci“ a — popravit. Za tu dobu stihl muž jménem Magalháes, Portugalec ve španělských službách, obeplout z jihu nově objevený kontinent a konečně najít tak dlouho marně hledanou cestu do Asie, do Indie, západním směrem. Za tu dobu stihl Španěl Pascual de Andogoya uskutečnit výpravu Jižním mořem a dospět podstatně dál než kdysi Balboa, k říčce Biru či Viru, ležící vlastně nedaleko od pokladů, z nichž se hlava točí. Je rok 1523. Balboa si zajistil slávu, ne-li pro dnešek, tedy pro budoucnost, byť ho popravili. Magalhaese budou obdivovat příští generace, Pascualovi de Ando-goyovi budou blahořečit. Jen on, Francisco Pizarro, je dosud prachobyčejný rolníček, majitel kousku nezdravé, mizerné, ničemné půdy, vlastník několika indiánských nádeníků, člověk bez postavení, nicka, žebráček bez vzdělání a lesku, bez erbu, pouhý „rodák z Truxilla v Estremaduře“, vysloužilý setník Balboových vojáků. Nic na tom nezmění skutečnost, že je ještě při plných silách a nezestárlý. Ech, věčná nespravedlnosti světa! Což, bože, nepozvedneš konečně z prachu ovečku pasoucí se v nejvyschlejší trávě, u nejvyprahlejších cest, copak míníš vážně, že tví poddaní mohou dojít blaženosti a štěstí až v nekonečném posmrtném životě?
Pohleď, tu je ovce z nejpokornějších! Ovce jménem Pizarro. Ceká, touží, čeká, sní. A prosí o blaženství načisto pozemské, prosí ukázat stezku do pozemského ráje, který se přinejmenším pravému nebeskému vyrovná.
S pomocí boží vzniklo roku 1524 pozoruhodné trio: Pizarro se setkal s dvěma muži, jejichž srdce planula stejným žárem, s vojákem Diegem Almagrem, neznámým a nevzdělaným, ale udatným a přímým, a s farářem Hernandcm de Luquem, jehož mimo jiné zdobily tři pro ten účel skvělé vlastnosti – znalost světa, podnikavost a hrabivost. Díky poslední z ctností dokázal panamský kazatel nahromadit slušné jmění a stal se proto financiérem a pokladníkem nového bratrstva. Pizarro, Almagro a de Luque spojili své schopnosti i úspory a rozhodli přichystat výpravu, která by navázala na to, čeho dosáhl Balboa. Ujednáno, vykonáno.
De Luque zaplatil výdaje, Almagro naverboval lidi, Pizarro s radostí přijal vrchní velení. Dne 13. listopadu skončily přípravy, 14. listopadu roku 1524 Pizarro vyplul. Na cestu se vydaly dvě brigantiny s posádkou čítající přes sto mužů. De Luque se nezúčastnil, měl práci doma, jeho úloha se omezila na hmotnou podporu.
Pizarrovy lodi pluly podél západního pobřeží, k jihu. Za úzkým pobřežním pásem, pokrytým hustým pralesem, tyčily se srázné štíty hor, vypadalo to, že se snad ani nedají překročit. Poprvé pizarrovci přistáli u říčky Biru. (V budoucnosti mělo být její jméno maličko zkomoleno a mělo dát název celé zemi: Peru.) Pak pluli deset dnů téměř proti větru, dojídali poslední zásoby potravin, dopíjeli poslední vodu. dit pouze zjištění, že Indiáni, s nimiž se setkali, shodně potvrzovali zprávy o existenci pohádkové země na jihu.
Ale i to byla neodolatelná hudba nebes! Pročež – novou výpravu! Opět pomohl de Luque penězi, opět Almagro dal dohromady skupinu lidí, toužících po rychlém zbohatnutí. A protože cítil, že nový podnik by mohl dopadnout lépe, že je čas pomýšlet i na sebe, uzavřel s Pizarrern úmluvu o rozdělení kořisti. Ovečkám začaly růst tygří tesáky: vytušily vhodnou chvíli a rozdělily ve vší spravedlnosti mezi sebou zemi, o jejíž rozloze, moci a poloze neměly ještě ani ponětí!
K novému podniku už byly při ruce první zkušenosti. A tak se výprava vydala na cestu s většími zásobami, vezla s sebou lepší výzbroj, také několik koní, i lodi byly tentokrát větší a důkladnější.
Znamenitý kormidelník Bartholomeo Ruiz z Andalusie, zkušený znalec Jižního moře, využil klidného počasí bez bouří a nepříznivých větrů, v rekordním čase doplul až k místu, kde předchozí výprava skončila, a Pizarro, rozradostněn šťastným začátkem, rozhodl se odvážit prvního dobrodružství. U ústí řeky San Juan, tekoucí vlastí Cibčů, zemí posvátné šestky, nalezl indiánskou vesnici. Vystoupil s malým oddílem svých vojáků na břeh, násilím vyhnal Indiány ze vsi a ukořistil v jejich chatrčích značné množství zlata. Že by příslib do budoucna?
Nicméně, hrstka sto šedesáti mužů, které měl k dispozici, mu nebyla zárukou, že při dalším tažení neznámou cizinou bude sklízet jen sladké ovoce. A nyní mu nakradené bohatství mohlo v Panamě udělat reklamu, získat posily, zajistit moc, tolik potřebnou. Pizarro proto poslal Almagra zpět do Panamy, aby ukázal lacinou kořist a na vábničku nachytal nové muže. Sám se svou skupinou chtěl zůstat poblíž řeky; indiánští zajatci ho ujistili, že nedaleko břehů San Juanu je příhodné místo, kde by se mohl usadit. Druhou loď poslal v čele s kormidelníkem Ruizcm zkoumat pobřeží směrem dál na jih.
Když Ruiz odplul, vydal se Pizarro hledat ono místo, jež mu Indiáni vylíčili. Ale hledal marně. Prales byl na každém kroku čím dál hustší a temnější, obrovité stromy dosahovaly takových výšek, že nikdo z nich dosud podobné nespatřil. I hory se zvedaly výš a výš, jako nebetyčná mořská vlna, přerostly ve velehorské hřebeny, jejichž ledovce mířily až nad mraky a podobaly se stříbřité zácloně. Nesmírně obtížný pochod se změnil v pravé strádání, když se ukázalo, jak těžké je sehnat v cizích končinách dostatek potravy. Hlad. Hlad vysiloval, nalovili zvěře zrovna tolik, aby se udrželi při životě. V pralese však nebylo hůř než na pobřeží, kde v horkých dnech všechny obtěžovalo tolik moskytů, že se při odpočinku museli zahrabávat do písku až po obličej.
Hlad, žízeň, útrapy. Karta hazardních hráčů se obrátila? Asi. Snad. Určitě! Zklamaní Pizarrovi vojáci nejdřív tiše, ale nakonec i nahlas počali hovořit o návratu domů. Zprvu bázlivě, pak se zadržovaným vztekem. Ano, domů, reptali, domů, protože žádná bohatství už nikde nečekají. Pouze Pizarrovy sny se neměnily.
V okamžiku, kdy se zdálo, že kdykoli může vybuchnout vzpoura, vrátil se kormidelník Ruiz se zprávou o nových objevech. Brzy nato přistál u San Juanu i Almagro s potravinami a slušným hloučkem nově najatých vojáků, asi osmdesáti.
Příchod nových sil, bohaté zásoby potravin a Ruizovo líčení bohatství skrytých dále na jihu povzbudily opět skleslé mysli. O návratu najednou nebylo řeči. Hlad, žízeň, útrapy? Ale kdeže jsou! Pizarro mohl oslavit vítězství své skálopevné víry. Využil nálady, okamžitě nakázal složit tábor a vydat se na cestu.
Jižní moře bylo klidné, spalo, přijímalo vetřelce bez vzpouzení. Při pohledu z pravého boku lodí připomínalo hebký koberec veliký jak nebe, tmavší však a jiskřivější. V dálce na obzoru splýval oceán v jedno s oblohou, také mírnou a přívětivou, to ovzduší míru a pokoje by se spíš hodilo k odpočinkovému výletu než k dobrodružné plavbě do neznáma, kam asi ještě žádný běloch nikdy nevnikl.
Z levé strany se rozvíralo panoráma divukrásné přírody, jiné než na severu. Písčité pláže se střídaly s rozeklanými valy skal, vybíhaly co chvíli až do vln příboje, aby náhle zase ustoupily a ocitly se v pozadí, v závratné výši nad rozvlněným, bujným tropickým lesem.
Tu a tam viděli Pizarrovi vojáci malé indiánské vesničky s chatrčemi stulenými k sobě. Čím dál jižněji znenáhla osad přibývalo. A pak uviděli město, poměrně veliké, zdálo se, že by mohlo čítat přes dva tisíce domů. Spustili kotvy, chtěli vědět, kde vlastně jsou.
Byli mile překvapeni. Ženy a muži, se kterými se setkali, nosili ozdoby ze zlata a drahých kamenů, v uších, v propíchnutém nose, na krku. Pizarrovci užuž viděli to bohatství ve svých rukách. Celé město i s okolím doufali mít ve svých rukách! Vždyť jak se dozvěděli, v blízkých řekách se dalo narýžovat zlata habaděj, byly tu smaragdové doly, prostě bylo to místo, které by vrchovatě mohlo splnit tužby i těch nejhamižnějších.
Ale Indiáni neměli dost porozumění, necítili potřebu spřátelit se s cizinci, tvářili se nepřívětivě. To byla postačující výstraha nepočetným silám Španělů, aby upustili od myšlenek na útok, na pochod do vnitrozemí, na pokus rabovat za každou cenu. Rozhodli se zkusit štěstí jinde, zvlášť když se dozvěděli, že vlastně nejsou ještě v zemi zlatých talířů, ale někde na jejím nejsevernějším konci, teprve nedávno podrobeném armádou velkého inky… inky? Tak tedy inka se nazývá nejmocnější z tajemné říše Indiánů? Do země inků Pizarro se svou skupinou pílí dojet? A říše inků je dál? Jižněji? Ještě o něco jižněji?
Nuže, je třeba hledat jižněji. Pizarrovci vypluli znovu. Zásluhou verbířc Almagra dostali cestou další posily a s nimi další elán…
A kteréhosi dne přistáli v zálivu Tumbezském. Jak praví kronikář – obyvatelé města Tumbezu se hned shlukli na pobřeží a obdivovali plující domy, jež klidně zakotvily v zátoce. Bedlivě Indiáni vyslechli vyprávění tlumočníků své pleti, chápali a nechápali.
Bílí lidé! Vyslanci mocného panovníka! Mocnějšího nade všechny! Snad ne poslové božstva Virakoči? Pro všechno na světě, jistě jsou to oni! Virakoča přece slíbil, že se vrátí! A tu přichází jeho předvoj! Indiáni trnuli v němém obdivu.
Byl to stejný omyl, jakého se dopustili Aztékové. Ale pro Španěly znamenal mnoho, do budoucna skoro všechno. Představa Indiánů, že ti vousáči jsou kurýři boží, znamenala nejlepší reklamu, jakou si mohli hned na začátku udělat, vítaný způsob, jak i propříště ztéci hradby ne- K Pizarrovým lodím zanedlouho připlulo několik balzových vorů, naložených vrchovatě dary. Ananasy, sladké brambory, boby kakaovníku, ovoce nejrůznějšího druhu, zvěř, ryby, dokonce i lamy přivezli domorodci Španělům na uvítanou. A Pizarro zářil, jak může zářit jen zástupce boha Virakoči.
V městě Tumbezu byl v té době náhodou také inkův hodnostář, patrně jeden z nejvyšších dohlížitelů. Samozřejmě i on byl zvědav na podivná cizince, a připlul proto sám na jednom z vorů. Pizarro jej milostivě přijal, povodil po lodi a choval se přeuctivě, což při jeho tvrdé výchově a drsném vojáctví byl sice nadlidský výkon, jenže bylo zřejmé, že se to může vyplatit. Pestře vyzdobený Indián chtěl vědět, odkud, jak a proč Pizarro se svými druhy připlul právě sem. Takový dotaz Španěl ovšem čekal; už dávno nebyl nováček a věděl, že se musí odpovědět slušně, bez strašení, ale tvrdě a jednoznačně. Vypjal trochu hruď, postavil se do pózy všemohoucího vševědoucího a začal:
„Veliký, ba největší a nejmocnější na světě je ten, kterému sloužím. Já, pokorný služebník panovníka svého,“ žvanil a pokora převelice nepoddajná mu čouhala z drzých očí, „přicházím proměnit ve skutek panství svého vládce nad tímto světem. Bůh dej mi sílu, abych vysvobodil tebe i lid tvůj z temnoty pohanství, v němž dosud úpí. Zbloudilé ovce, se kterými žiješ, uctívají zlého ducha. Ó, ti nevidomí a slepí, kteří nevědí, že spějí k záhubě pro věky věků, kteří nevědí, že čekají je ohně pekelné. O, blahoslavení budou však ti chudí vírou! Neboť blahoslavení budou ti, kdož naučí se znát svatou pravdu, pravdu jediného boha, Pána našeho, amen.“
Blábolil povýšeně o trojjediném bohu, o tom, že není nad jeho panovníka, a pozoroval, jak inkův hodnostář lapá slova z tlumočníkových úst a vůbec z toho všeho není moudrý.
Možná že Pizarrova řeč zněla trochu jinak, pravda, nikdo ji přesně a doslova nezaznamenal. Ale dozajista byl její obsah i tón takový, dozajista šla z toho inkovu hodnostáři hlava
kolem, protože si nedokázal představit, že by byl kde na světě panovník mocnější a bohatší než ten jeho, inka, syn samotného Slunce.
Hodnostář zůstal na lodi až do poledne, pojedl se Španěly, pochválil jejich jídla, okusil jejich vína a moc si liboval. Když odcházel, zdvořile cizince pozval, aby přišli do Tumbezu, což Pizarro rád přislíbil. Jen tak na ukázku dal ještě Indiánovi předvést střelnou zbraň. Aby viděl! Náčelník i jeho průvodci byli z podivného předmětu vystrašeni k omdlení, účinek střel v nich vzbuzoval opravdovou hrůzu. Odporoučeli se. Pizarro je velkomyslně obdařil dary, mimo jiné nechal kdesi vyhrabat obyčejnou železnou sekeru, která byla přijata s nelíčeným obdivem a díky, a pak návštěvu propustil.
Po prohlídce Tumbezu se Pizarrova výprava vydala dál na jih. Bílá barva pleti byla skvělou vizitkou. Všude chtěli Indiáni cizince vidět, spatřovali v nich „děti Slunce“, v úctě prohlíželi jejich zbroj a hrom, který měli v rukou. Španělé brzy zjistili, že předstírat slušné vychování a dvornost je dobrý způsob, jak získat přátelství a srdce Indiánů. I předstírali jemnou duši, rozdávali úsměvy, poklony a cetky, až se z nich prášilo.
Všude, kde přistáli, dozvídali se o tajemné postavě Inky, který v této zemi vládne a sídlí někde ve vnitrozemí, vysoko v horách, uprostřed pokladů zlata a stříbra. A Španělé nacházeli na každém kroku hojně důkazů o tom, že vyprávění nejsou smyšlená. Svědectvím byly nejen zlaté ozdoby, stříbrné nářadí, oděvy indiánských náčelníků zdobené smaragdy. Už stavby těch lidí překvapovaly. Domky prostých Indiánů byly z kamene, jen místy z rákosu, jednoduché, ale pevné. A paláce? Chrámy a paláce? To byla skvělá díla mistrů, kteří si mnoho nezadali s nejlepšími staviteli tehdejší Evropy. Honosné budovy sestávaly z ohromných kamenných kvádrů, tak přitesaných a pohlazených, že nepotřebovaly malty, jednoduše držely samy. Čepel nože bys mezi škvíry mnohatunových kamenů nevsunul! Portály chrámů, pracně vytesané z neuvěřitelně velkých balvanů, snad museli Indiáni dostat na místo nějakým zázrakem. Vždyť neměli vozy, kola, kladky, nic.
Neznámá říše se zdála nedobytná. Nejen pro nepřístupnost skalnatých hor. I pro řetěz mistrně vybudovaných pevností, začínajících už na pobřeží, kde místy stály mocné zdi ze sušených cihel. A ve vnitrozemí se na nejdůležitějších místech tyčily hradby dlouhé často půl míle, vysoké šedesát sedmdesát stop. Hradby z kamenů, které mnohdy musely vážit nejméně dvě stě tun. Obdivuhodné!
Opakovalo se pořád totéž: Španělé pociťovali slastnou chuť sehnout se a začít sbírat plody, které tu všude ležely při cestách jako na dlani. Vnímali každou vteřinou pach blízké kořisti. Na druhé straně však je mrazilo, když pomyslili, jaké síle a moci jsou tu vydáni na milost a nemilost. Zlato, stříbro, drahokamy -všechno jako v pohádce o rajské zahradě. Ale také pevnosti, hradby, síť dobře vybudovaných silnic, zavodňovací kanály, pečlivě obdělaná pole, lid, který jistě byl nejen schopný, pracovitý a tvořivý, byl i početný a silný ve zbrani.
Pizarro váhal. Nakonec však nabyl přesvědčení, že pro začátek stačilo, co viděl a poznal. Dobýt zemi Inků s hrstkou vojáků, unavených dlouhou vyčerpávající cestou, se neodvažoval.
A koráby bývalého setníka Franciska Pizarra se obrátily na cestu domů.
V Panamč Pizarra pořádně nechápali. Přes očividné úspěchy výpravy neměl španělský místodržitel k Pizarrovým cestám ani dosavadním, ani příštím příliš důvěry. Farář Hernando dc Luque už taky opustil dobyvatelské bratrstvo, přineslo mu než výdaje a zisku málo. Urvat pro španělskou korunu po příkladu Hernanda Cortéze dalekou zemi inků? To byl šílený podnik. Zázraky se dějí jen jednou! A Cortéz měl přece jenom za sebou víc lidí, než může dát Pizarro v Panamě dohromady, i kdyby naverboval mrzáky. A výdaje? Kdo dá peníze? Kdo zaplatí riskantní podnik, když neexistuje sebemenší záruka, že se vložené prostředky vrátí?
Pizarra, člověka, který už viděl, nejen snil, svůj dávný sen, viděl ho na vlastní oči, žádné překážky nemohly zastavit. Rozjel se ke španělskému dvoru. Prožebral se až k panovníkovi. A svými zprávami o incích, předvedením vzorků drahých kovů a kamenů, plodin a zvířat, dokázal vyprosit u krále zmocnění, potvrzující mu právo objevu a podmanění země inků. Vrátil se do Panamy ve funkci místodržitele nově objevených končin a s mnoha jinými hodnostmi. Jmenovací listina, datovaná L. P. 26. července 1529, znamenala pro Pizarra víc než zlato, které dosud naloupil. Neboť někdejší setník byl nyní španělským vojevůdcem! Měl moc, přisouzenou královským podpisem.
Francisco Pizarro – španělský vojevůdce! Jak to znělo pyšně, vznešeně! Měl všecko. Chybělo mu jen vojsko. Ale při jeho houževnatosti a energii to byla zanedbatelná maličkost.
Nad slunce jasněji zazářila Pizarrova hvězda. Od této chvíle považovali dva lidé zemi inků za své vlastnictví. Jeden z nich se vyšvihl z poddůstojníka na vojevůdce, druhý zahříval španělský trůn.
Vítězství věrolomnosti
Pomalu se stmívalo. Pizarro stál s několika svými druhy ve sloupové dvoraně inkova paláce, zamyšlen, s trochou úzkosti v srdci.
Nastal okamžik rozhodnutí. Celý ten šílený podnik vypadal, že teď ztroskotá.
Byli nejspíš v pasti! V pasti! Stali se obětí léčky, a co je nejsmutnější – mohli to předpokládat!
Pizarro vzhlédl. Na čtvercovém náměstí města Kaxamarky se nedaleko skvěl bělavý, nádherný chrám, kde možná zanedlouho budou inkovi kněží sloužit díkůvzdání a oni, Špančlč, se bohoslužeb účastní jako oběti, darované Slunci.
Očima těkal Pizarro po obzoru. Údolí ze rody, počítali kamenné terasy polí na svazích, viděli stužku řeky a nitky zavodňovacích kanálů. Tenkrát, a bylo to nedávno, vlastně před pouhými několika dny, nikdo z nich netušil, že čarokrásná krajina může tak najednou změnit tvář. Ano, všem se tu líbilo; protože to kolem neplanuly tisíce indiánských ohňů jako teď, to ještě nevěděli, že za městem rozbila ležení inkova armáda, to je nenapadlo, že ve výstavném městě dole při řece bude na ně připravena lest.
Pizarro v duchu počítal ohníčky. Přibývalo jich, jako přibývalo hvězd na obloze, brzy za městem zářilo světlušek snad několikrát víc, než měl on, španělský vojevůdce, vojáků! Ještě že se nikdy nenaučil dobře počítat… Odhadem to ale vypadá, že na každého Španěla může v kterémkoli okamžiku zaútočit sto inkových bojovníků. Třiceti tisícová armáda proti hrstce cizinců!
Lidé čekají na rozhodné slovo, uvědomil si Pizarro. Jsou netrpěliví. Ale co on jim může říci? Navrhnout útěk? Na ten bylo už pozdě. Kam taky utéci v neznámé zemi! Jakmile by se vydali na pochod zpátky k základně San Miguelu, vrhlo by se jistě na ně celé inkovo vojsko. Nepřítel má obrovskou výhodu nejen v přesile, ale i v tom, že na rozdíl od Španělů zná každičký průsmyk, každou stezku, s pramalou námahou by mohl útěk Španělům překazit. Je jiné řešení? Snad – útok? Nesmysl, každý útok by byl než předsmrtnou křečí.
Jak snadné je snít, jak trpké sny uskutečňovat! Co má učinit vůdce, cítí-li, že předem prohrál bitvu? Vzdát se?
Jak snadné je snít, jak snadné je vítězit nad slabými! Těžké, přetěžké však je očekávat porážku od silných. Přetěžké… Ne, nemožné! On, Pizarro, nikdy neklesl! Neklesne přece ani teď, byčjc to seberiskantnější… Nesmí! Nesmí! Protože by prohrál životní sen, blyštivý, nádherný, voňavý sen. I Cortéz, s nímž se před léty poznal ve Španělsku, dokázal neuvěřitelně zvítězit nad mnohonásobnou přesilou. I on dokázal s pomocí boží pravý zázrak. Cortéz! Hernando Cortéz… – utkvělo mu.
Pizarro náhle ožil, oči mu zajiskřily, nápad, který v něm beztak dávno dřímal, se znovu vynořil, nyní v konkrétní podobě, zoufalý nápad, možná neproveditelný, ale byl tu, uzřel ho náhle v nejmenších detailech. Podivuhodný nápad, nápad zmijí lstivosti. Úskočnost Hernanda Cortéze jako by náhlým vnuknutím osvítila jeho důstojného pokračovatele Franciska Pizarra a zrodila variantu věrolomného plánu…
Pizarro dal svolat ihned vojáky, postavil se před ně pln nové víry. Musel přece právě v této chvíli vlít kapky svatého přesvědčení i do jejich zneklidnělých myslí, do jejich skleslých duší.
Vypnul se k vojevůdcovské póze a k velkému řečnickému výkonu: „Musíme se nyní spoléhat sami na sebe a na božskou prozřetelnost, která nás až dosud tak šťastně v mnohé hrůzné zkoušce chránila. Ta nás nyní neopustí, i když nás nepřítel počtem o tolik převyšuje.“
Nebyla to přesvědčivá slova. Ale byla to slova velitele. Potom Pizarro svolal důstojníky, aby jim předložil svůj plán. Souhlasili, I oni byli přesvědčeni, že na léčku lze odpovědět jenom léčkou, že je třeba připravit a uskutečnit ji bleskurychle, okamžitě, bez váhání.
Ihned byly učiněny přípravy, rozestaveny bezpečnostní hlídky, které měly pozorovat nepřítele, rozdány úlohy.
Byl večer, tma, obloha jiskřila tisíci hvězdami a za indiánským městem Kaxamarkou dohořívaly ohně nepřátelského vojenského ležení. Byla chladná, klidná noc. Předvečer zítřejší bouře. 15. listopad léta Páně 1532.
Té noci neměl asi Pizarro klidný spánek. Možná měl, nevíme, kterýpak kronikář by tehdy zaznamenal takové podrobnosti. Ale spíš se drsný obr převaloval z boku na bok, napolo bděl, napolo snil a vzpomínal na události posledních měsíců.
Ach, jak utíká čas! Pomalu to bude tři roky, co opustil španělský panovnický dvůr, přibral na svou loď tři nevlastní bratry a odjel znovu do Panamy, aby přichystal poslední výpravu, která měla slova na královské jmenovací listině definitivně učinit skutkem. Podle litery byl dnes už tři roky místodržitelem Zlaté říše, ve skutečnosti dosud na to čeká. Jak ten čas letí!
Teď byl cíl na dosah ruky. Ocení ho však dějiny, ztratí-li zítřek? Ne, naopak, on, Pizarro, upadne v zapomenutí, všechny jeho činy budou příští věky hodnotit jako bezhlavé dobrodružství fanatika. Kdo bude chtít vidět v poslední strastiplné pouti víc? Vzpomínal.
Bylo jich na začátku poslední výpravy všehovšudy sto devadesát, z toho dvacet sedm jezdců. Hrstka! Co všechno už museli prodělat, aniž se ta námaha vyplatila! Nejdříve třináct dnů plavby k zátoce svatého Matouše, skoro k rovníku. Na třech malých lodích, přetížených nákladem. Pak namáhavý pěší pochod podél břehů, s broděním přes dravé řeky, rozvodněné zimními dešti. Pak zabrání Tumbezu – vstupní brány do země. Pak nový pochod po pobřeží, s malou posilou asi třiceti mužů. Pak obsazení ostrova Puna, jižně od Tumbezu, budování základny pro výpravu do vnitrozemí.
A co bylo potom? Potom bylo dlouhé čekání. Konečně přijely dvě lodi se stovkou dobrovolníků rytíře Hernanda de Sota a následoval první odvážný pochod do vnitrozemí. A pak založení osady San Miguelu v údolí Tangaraly. A znovu pochod, který dosud neskončil a jehož vrcholným okamžikem asi bude zítřek.
Zítřek, kdy se má on, Pizarro, setkat s velkým inkou Atahualpou. Nedávno totiž vyslal Hernanda de Sota s pětatřiceti jezdci na výzvědy, tak trochu větřil, že se jim podaří konečně inku objevit. Podařilo se jim to. Mluvili s inkou Atahualpou. Bohužel. Anebo bohudík? De Soto byl vládcem Zlaté říše přijat velkoryse, inka mu dopřál v plné míře shlédnout nádheru a bohatství, jimiž se obklopil. De Soto se vrátil se vzkazem, aby se Pizarro usídlil v inkově paláci v Kaxamarce, a přivezl zprávu, že inka se rád s bílým náčelníkem cizinců setká. Nuže, zítra se tedy osobně poznají.
Když Pizarro vstupoval do Kaxamarky, věděl, že hned za městem má inka početnou armádu. Věděl, že schůzka s vládcem inků právě tady je riskantním podnikem. Ale neuvědomoval si to v plné míře. Obavy, ty pravé, oprávněné obavy na něj plnou váhou padly až dnes večer, když viděl nedozírné pole ohňů, když pochopil, že mnohatisícová indiánská armáda tu asi nečeká proto, aby zítra před ním slavnostně defilovala…
Pane, dej, aby zítřek byl šťastným dnem! Neopusť svou ovečku s tygřími drápy, neopusť ji ve chvíli z nejtěžších! Hned Časně ráno zazněly v Kaxamarce španělské polnice, volající do zbraně. Režisér Francisco Pizarro pečlivě poučil své lidi a určil jim stanoviště. Hlavní bojovou sílu ukryl v paláci inky. Jízdu rozdělil do dvou skupin: jedné velel Pizarrův bratr Hernando, druhé rytíř de Soto. Jejich stanovištěm byly prostorné dvorany nízkých stavení, která obklopovala náměstí ze tří stran. Nedalekou pevnost obsadil Pedro de Candia s malou jednotkou vojáků a dvěma děly. Všem Pizarro přísně nařídil, aby neopouštěli svá místa, dokud nedá znamení. Osobně ještě prohlédl zbraně a rozkázal ověsit koně rolničkami, aby přivítání bylo efektnější. Nakonec každému připadlo několik loků nezbytné kořalky – a stačilo už jen vytáhnout oponu.
Podivné přípravy na slavnostní přijetí panovníka několikamiliónové říše!
Den pokročil, Pizarrovi bojovníci rozechvěle čekali, ale nic se nedělo. Až když slunce stálo vysoko na obloze, přišlo početné inkovo poselstvo. Přišlo oznámit, že Atahualpa Pizarra navštíví s velkým ozbrojeným doprovodem. To byla čára přes rozpočet, důkaz oprávněnosti obav z nějaké temné lsti, Inka- zřejmě buď bílým lidem nedůvěřoval, anebo byl dávno předem rozhodnut proměnit zdvořilostní návštěvu při prvním vhodném okamžiku v přepadení. Pizarro chtě nechtě musel kývnout. Učinil to nevrle, ale nesměl za žádnou cenu vzbudit podezření. Tlumočník Felipillo přeložil:
„Bílý bratr praví, že mu bude nesmírným potěšením a ctí, navštíví-li ho syn Slunce v plném lesku a se vším svým služebnictvem. Bude přijat jako bratr a přítel, ať už přijde kdykoli.“ Ó, lidská věrolomnosti!
V poledne Atahualpa se svým průvodem vyrazil. Vpředu pobíhal dav sluhů a zametal před synem Slunce půdu. Za služebnictvem důstojně kráčeli nejvznešenější šlechtici, ozdobeni barevným peřím, drahokamy, zlatem. Na ramenou jim spočívala nosítka, vykládaná nejdražšími kameny a samozřejmě zlatem. A v nich – On. Ostatní příslušníci dvora šli po panovníkově boku, za nimi tisíce ozbrojenců, další tisíce stály podél cesty čestnou stráž.
Náhle však, asi na míli daleko od prvních domů města, se Indiáni zastavili. Pizarro s hrůzou zjistil, že Atahualpův průvod chce asi přenocovat. Brzy nato přišel inkův posel a potvrdil, že inka skutečně hodlá vejít do bran města až na druhý den.
Ne, s takovým vývojem událostí Pizarro nepočítal! Už i tak jeho plán nepředpokládal, že se inka bude holedbat parádou a silou svých zbraní, už i tak se naděje hatily. Vzkázal tedy Atahualpovi, že ho velice žádá, aby svůj původní záměr neměnil, protože vše je připraveno k jeho pohoštění a je netrpělivě očekáván ještě toho dne večer.
Kupodivu – inka se dal Pizarrovou prosbou pohnout. Nařídil strhnout stany a vydat se na další cestu. Pizarrovi oznámil, že nechá tedy největší část vojska na dosavadním místě a vkročí do města jen s malou družinou, beze zbraní, že přijímá pohostinství svého bílého přítele. Zároveň požádal, aby bylo pro něho a pro jeho doprovod upraveno obydlí ve velké kamenné budově, nazývané podle obrazu hada na zdi domu Hadí dům.
Nic lepšího si Pizarro nemohl přát! Zdálo se, že indiánský vládce sám najednou ochotně strká hlavu do oprátky.
Krátce před západem slunce vstoupil před-voj královského průvodu do bran města. Když první řady vešly na velké náměstí, rozestoupily se, aby královským nosítkům uvolnily cestu. V slavnostním tichu duněly kroky šlechticů jak rány válečného bubnu. Opravdu – bylo naprosté ticho, na náměstí se neukázal ani jeden z bělochů.
Inka se rozhlédl. Byl urostlý, na krku mu splývala šňůra neobyčejně velkých a krásných smaragdů, okolo spánků se vinula královská ozdoba borlay měl zlatem zdobené vlasy, a důstojně se díval, jako ten, který je zvyklý poroučet i pohledem. S nohama na masivní zlaté desce sebevědomě seděl a čekal. Nikde nikdo. Byl trochu překvapen, nepřipadalo mu, že by kdokoli učinil nějaké přípravy na jeho přijetí.
Přišla chvíle frátera Vincenta de Valverda, dominikánského mnicha. Vystoupil na náměstí. Inka spatřil prvního z cizinců. Mnich se pomalu blížil, v žíněném rouchu, nuzný a nevzhledný, svíraje v jedné ruce kříž a v druhé předmět, který Atahualpa nikdy neviděl: knihu. Za ním šel tlumočník Felipillo, toho už znal z návštěvy Hernanda de Sota.
Podivné přijetí. Inka vyslechl něco, čemu dobře nerozuměl, byť tlumočník překládal sebesnaživěji. Slyšel cosi o stvoření světa a hříšném pádu lidí, o Spasiteli, který zemřel na kříži a o jeho zástupci na zemi — papežovi, jenž španělským králům daroval část země a zahrnul do daru i – to bylo přímo troufalé! – i jeho, inkovu říši, To všechno dohromady prý tvořilo pravé a jediné náboženství, víru nejlepší a nejctnostnější. Indián nechápal, pouze cítil, že ho zaskočili, že si ze syna Slunce snad chtějí ztropit smích, anebo že z toho bezbožníka vedle blábolí zlí duchové.
Jediné věci inka jakž takž porozuměl; mnich se ho nejspíš pokoušel přemluvit, aby přijal tu popletenou víru a zřekl se svých božstev. A aby současně s tím slíbil odvádět poplatky cizímu králi, který ho prý za to na věky věkův chránit a opatrovat bude, amen.
Chmurně zíral Indián na cizího kněze, obklopila ho zlá předtucha neznámého, ale jistě převelikého neštěstí. Dosud nerozpoznal, odkud ta pohroma přijde, jestli od bílých lidi, anebo z nebes jejich prazvláštního boha, který prý je jeden jediný, ale ve třech osobách, což je úžasně divné, protože jeden bůh a tři bozi jsou dohromady čtyři bozi… Chmurně poslouchal inka a klidně, hrdě odpovídal, a nechce vědět o jakémsi papežovi, který si osobuje právo někomu věnovat darem říši, patřící přece jemu, inkovi, A pokud jde o víru, rád by věděl, odkud bílý přítel má ty překvapující vědomosti.
Valverde zdvihl knihu a ukázal ji. Byla to bible. V následujícím okamžiku — a byla to snad nejdramatičtější chvíle dějin dobývání Peru – se stalo něco, co kronikáři popisují dost různě, přinejmenším dvojím způsobem.
Podle jedné verze Atahualpa knihu vzal opatrně do ruky, rozevřel ji, zalistoval a uviděl jen nesrozumitelné černé znaky. Nikdy podobnou věc nespatřil, nevěděl kloudně, co s ní. Přiložil bibli k uchu. Na okamžik se zaposlouchal – nic. Domníval se, že mnich se mu vysmívá, že žertuje. „Vždyť ta věc nemluví!“ prohlásil pobouřeně, knihu hodil na zem a odvrátil se. Valverde sledoval počínání inkovo s nenávistným ohněm v očích. Když spatřil, že inka mrštil na zem biblí svatou, která jemu byla ztělesněním vší moudrosti, vzkřikl: „K pomstě, křesťané, k pomstě! Zabijte ty psy, co pošpinili slovo boží! Dávám vám své rozhřešení!“
Podle druhé verze byl inka rozhořčen už mnichovým proslovem, tedy dřív, než vzal knihu do rukou. Když pak obrátil několik listů, uhodil biblí o zem a zvolal prý trpce k Valver-dovi: „Řekněte svým druhům, že se budou zodpovídat za své jednání v mé zemi. Nepůjdu odtud, dokud mi nedají zadostiučinění za bezpráví, jehož se dopustili!“ Nato se rozlícený mnich obrátil a běžel k Pizarrovi, aby mu sdělil, co se přihodilo. A tragédie vypukla.
Ať tak, či onak, rozporné líčení pamětníků těchto okamžiků se opět sjednocuje v zachycení toho, co přišlo vzápětí.
Pizarro, který buď roztržku viděl, nebo byl o ní ihned od frátera zpraven, usoudil, že nastal pravý čas. Dal bílou stuhou smluvené znamení střelcům Pedra de Candii, připraveným v pevnosti.
A z děla zazněl osudný výstřel. Zahřměly španělské hákovnice, zavířil válečný ryk a hlomoz, z inkova paláce se vyřítila
Pizarrova pěchota v železných a ocelových brněních, ze tří stran se na zcela ochromené Indiány vyvalila horda jezdců. Hle, velké neštěstí přišlo, dřív než se inka nadál.
Nastala hrozná řež. Ohlušující rány z děl a mušket, koně, které jaktěživ Indiáni v boji neviděli, smrtící kulky, a především zdrcující nečekanost věrolomného útoku – to všechno způsobilo pravou hrůzu a paniku. Pravda, Indiánů bylo podstatně víc, inka vešel do města ne s malou družinou, jak slíbil, ale s celou šestitisícovou armádou. Nezmohla se však na vážnější odpor. Průvod se rozprchl, východy z náměstí byly za několik okamžiků zataraseny mrtvolami. Indiáni v šíleném náporu prolomili i zdi domů, jenže málo jich uniklo, španělská jízda je pronásledovala a pobíjela cestou.
Indiáni se ani nemohli příliš bránit, nebyli téměř ozbrojeni. Pouze ti, kteří byli v bezprostřední blízkosti inky, se pokusili postavit na odpor, statečně chránili svého panovníka, šlechtici tělesné stráže bez váhání nasazovali své životy, marně však.
V záchvatu krvelačnosti chtěli někteří z Pizarrových vojáků zabít i inku, třebaže rozkaz zněl dostat jej živého. Pizarro sám musel nakonec Atahualpu bránit před vlastními lidmi, byl přitom dokonce zraněn na ruce.
Netrvalo dlouho, ta strašlivá zkáza byla snad dílem necelých třiceti minut, a krvavá řež skončila. Atahualpa byl stržen z nosítek, jeden z vojáků jménem Estéte srazil s jeho čela posvátnou borlu a dovlekl bývalého vládce Zlaté říše do blízké budovy.
Na bojišti — dá-li se tak říkat jatkám, při nichž zabíjela jen jedna strana, španělská -zůstalo na pět tisíc mrtvých.
Francisco Pizarro slavil nejtřpytivější den svého života. Říše inků bylo dobyto.
Panství Bílé ruky
Zázrak se stal skutečností, Pizarro počítal správně. Zajetím inky Atahualpy ztratili Indiáni pevnou ruku, která dosud třímala otěže státní správy, zmizela jejich síla, moc, z pevného řádu, jímž země dýchala po věky, zbyly jen trosky. Španělům teď stačilo, aby rozpřáhli ruce a shrabovali plody svého vítězství…
Onoho tragického večera hostil Pizarro svého zajatce ve velké síni paláce, několik metrů od dějiště krveprolití. Dostál svému slibu, nachystal na přivítání inky velkolepou hostinu. Byla to neuvěřitelná drzost, pouze muž kamenného srdce mohl přívětivě zasednout po bok soku, jemuž způsobil takové příkoří, pouze muž Pizarrova svědomí se nezastyděl bodře se usmívat a chovat se společensky.
Inka jako by nechápal velikost svého neštěstí, jako by si neuvědomoval, co ho potkalo. Seděl mlčky, zkroušen, ale důstojný. „Takové je Štěstí válečné!“ pravil. Byla to jeho jediná slova.
Druhého dne nařídil Pizarro nejdřív vyčistit Indiánský písař město. Zajatí Indiáni, kteří měli to štěstí, že včera nestačili padnout, dlouho do noci pochovávali své bratry. Zatím skupina třiceti Pizarrových jezdců vyjela do nedalekého indiánského tábora s úkolem zmocnit se zbytků kořisti a rozehnat inkovy vojáky, zůstali-li tam nějací. Jezdci se před polednem vrátili s početným zástupem, přivedli i několik Atahualpových manželek a mnoho jeho služebnic. Zajatců bylo tolik, že se někteří Pizarrovi vojáci přimlouvali za to, aby je velitel dovolil pobít. V návalu velkomyslnosti — mohl si přece dopřát milosrdnost, když byl teď pánem – Pizarro zajatce propustil, poslal je domů s ujištěním, že se nikomu z nich nic nestane, pokud se ovšem nebudou pokoušet o pomstu.
Španělům nastaly rajské časy. Radovi vojáci si nachytali Indiánů, jako kdyby to byly ryby v potoce, pasovali je na otroky a nechali se obsluhovat, ba uctívat, byli od nynějška opravdovými dětmi Slunce.
Zpychlý Pizarro měl sto chutí vydat se na pochod do hlavního města Cuzka a vítězně tak dovršit tažení, bylo to vsak daleko, nehledě na to, že k výpravě potřeboval víc lidí. Nařídil proto poslat kurýry do osady San Miguel, kde zůstala část Španělů, aby tam oznámili zprávu o vítězství i zajetí Atahualpy a zjistili, zda už dorazila dlouho očekávaná posila z Panamy. Sám vyčkával, zařídil se v Kaxamarce blaho-bytně, nic mu nescházelo.
Zatím Atahualpa, zdánlivě smířen s trpkým osudem, horečně přemýšlel, jak nalézt ve své zoufalé situaci stezičku k svobodě. Za dobu strávenou v Pizarrově zajetí pochopil jednu významnou věc: chamtivost vetřelců nebrala konce, lesk pokladů je omamoval, dali by za zlatý plíšek cokoli. Možná i svobodu! Ó, jak by potřeboval mít volné ruce. Vždyť nyní, kdy je násilím div ne jako otrok držen bílými cizin-
Španělský mnich trestá Indiánskou tkadlenu ci, dostalo se velké příležitosti jeho nevlastnímu bratru Huaskarovi. Mohl by uniknout z vězení v Andramarce, kam ho Atahualpa dal vsadit, mohl by se pomstít…
Atahualpa nebyl totiž zcela zákonným následníkem svého otce, inky Huayna Kapaka. Pravda, byl jeho synem, povila ho jedna z pozdějších žen Huayna Kapaka, dcera poddaného šlechtice z Quita. Nicméně na smrtelném loži otec určil, aby se o říši spravedlivě rozdělili dva z jeho synů – Atahualpa a Huaskar, Božstva si však přála, aby ve válce, která po smrti Huayna Kapaka brzy vzplanula, zvítězil Atahualpa… Božstva rozkázala bratra Huaskara uvrhnout do vězení a vložit starost o osudy celé říše na bedra Atahualpova, neboť —jak o tom svědčila proroctví — mohla unést víc, byla silnější.
Snad se teď milost boží od Atahualpy odvrátila. Snad se teď slunce usmálo na Huaskara a borla, kterou Atahualpovi tak zrádně strhli bílí nepřátelé, borla, odznak nejvyšší moci, ověnčí Huaskarovy spánky. Ach, vrtkavé štěstí! Náhle svého oblíbence opustí a nepoví proč.
Jak by potřeboval Atahualpa svobodu! Všemi poklady světa by ji vykoupil!
Ve slabé chvilce to učinil? Náhle, bez přemýšlení? Anebo skutečně věřil, že zlatem může vykoupit svůj život? Kdoví. Kteréhosi dne nabídl Atahualpa Pizarrovi fantastické výkupné: pustí-li ho Pizarro na svobodu, dostane zlata, že žlutý kov zakryje podlahu místnosti, kde je inka vězněn. Pizarro a Španělé vyslechli řeč Atahualpovu se smíchem nevěřících Tomášů. A tu inka, roztrpčen jejich nedůvěrou, furiantsky prohlásil: Pizarrovi dá tedy snést poklad ještě větší, takový, že zaplní místnost až do výše, kam se dá dosáhnout Planý slib, myslel si Pizarro, ale naoko se tvářil vážně, jako by vzal inku za slovo. Svým mečem vyznačil vysoko na zdi čáru. A dal sepsat smlouvu, přesvědčen, že se z ujednání přinejmenším vyvine docela roztomilá zábava, která navíc jistě nějaká nová bohatství přinese.
Místnost, v níž inku věznili, byla dva metry široká, sedm metrů dlouhá a čára na zdi ležela ve výšce tří metrů. Šílenství to bylo, ne obchod! Atahualpa se musel jen vychloubat, usuzovali všichni.
Brzy po té příhodě vyrazili do hlavního města Cuzka a po celé zemi poslové s rozkazem, aby byly do Kaxamarky dopraveny všechny skvosty, zlaté ozdoby, nádoby a nářadí z paláců, chrámů, veřejných budov, odkudkoli. Zanedlouho se už do Kaxamarky valily první náklady, začaly se hromadit v určené místnosti.
Hrabiví Španělé však neměli dost trpělivosti. Neuvědomili si, že země měří v poledníkovém směru tisíce kilometrů, že bude trvat měsíce, než se ze vzdálených koutů říše dostanou drahocennosti až do Kaxamarky. Počali podezírat Atahualpu, že přísuny schválně zdržuje, snaží se získat čas a využívá sporé volnosti, jíž mu dopřáli, k přípravám nějaké zákeřné akce. Inka ve snaze dokázat Španělům dobrou vůli sám nabádal Pizarra, aby do nejbohatších měst poslal pro poklady svoje lidi. Pizarro souhlasil a učinil tak. Jeho vojáci byli v každém městě přijímání velmi přátelsky. Snad z rozkazu in-kova, snad to způsobil strach Indiánů.
Jedna skupina Španělů zamířila do Cuzka. Všude je čekalo skvělé pohoštění i ubytování, obyvatelé vesnic i městeček jim vycházeli vstříc, zpívali jim na počest, mnozí z nich se přidávali k stále rostoucímu průvodu jako nosiči. Španělé cestovali v nosítkách, takže pouť dlouhou přes tisíc kilometrů vykonali rychle a v naprostém pohodlí. Cuzco je uvítalo rozjásanou slavností hodnou vykupitelů, a ne podmanitelů, o jejichž nedávno spáchané ukrutnosti museli tady v hlavním městě přece vědět.
Co Pizarrovi lidé v Cuzku viděli, překonalo veškerá očekávání. Nalezli nádherné obrovské město. Ze všech krás nejkrásnějším skvostem byl velký chrám Slunce, zdaleka svítil, obložen deskami z ryzího zlata. Skromně počítáno, muselo být desek alespoň sedm set, každá velikosti víka truhlice na šaty. A pokladů shromáždili Španělé nikdy neviděné množství. Vezli do Kaxamarky kromě těžkého nákladu stříbra, drahého kamení a jiných vzácností — na osm tisíc kilogramů zlata! Osm tun! Fantastický poklad.
Bylo to sice mnoho, rostoucí hromada v někdejší cele inkově však dosud nedosáhla vyznačené čáry. Nikdy jí nedosáhla, ač už příliš nechybělo. Běh událostí dostal jiný směr. Pizarro počínal chápat, že vlastně neví, co s inkou. Mohl ho propustit, ale tím se vystavoval nebezpečí odplaty. Mohl ho dál věznit, dál stavět stráže a hlídky. Právě ale dorazily posily, poměrně silné, sto padesát pěšáků a padesát jezdců, naskytla se příležitost vkročit konečně do Cuzka, a bude třeba každého muže. Mohl tedy inku jen…
Atahualpa žádal, aby byl propuštěn. Pizarro slíbil, dokonce inkovi odpustil zbytek výkupného. Jenže se náhle rozšířily pověsti o tom, že proti Španělům táhne mocné indiánské vojsko. Inka ujišťoval, že to není pravda. Málokdo věřil.
Hle, objevila se vhodná záminka, jen na ni ukázat: inka se pokouší zosnovat povstání proti bílým bratrům, proti světlonošům pravé víry, proti věrozvěstům svobody a přátelství!
Ostatní přišlo už samo sebou. Pizarro svolal soud. Byla sestavena obžaloba. Bod první — bývalý inka Atahualpa, syn Huayna Kapaka, uloupil v rozporu s veškerým právem borlu, nejvyšší odznak moci, a jako samozvanec dosedl na trůn. Bod druhý – od doby, kdy se vyslanci španělského císaře Karla V. zmocnili říše, zpronevěřil jmenovaný velkou část veřejných příjmů, ukryl obrovská bohatství u svých příbuzných a oblíbenců. Bod třetí -jmenovaný se dopustil modloslužby. Bod čtvrtý -jmenovaný se dopustil porušení zákonů křesťanského manželství uzavřením protiprávních svazků s několika ženami. Bod pátý a nejhlavnější – jmenovaný bývalý inka, vládce země Peru, připravoval spiknutí proti Španělům, svým bílým přátelům.
Soud! Jaký to byl vlastně soud, jaké to bylo právo, když lhalo a překrucovalo od začátku do konce? Jaká to byla spravedlnost, když svévolně měřila údajná provinění Indiána Jižní Ameriky metrem evropského, španělského soudnictví, ostatně ke všemu ještě metrem zfalšovaným?
Verdikt soudu samozřejmě zněl – smrt. Kdyby se byl inka dopustil čehokoli, třeba jen toho, že nezdvořile kýchl před svatým křížem, bylo by mu to v kterékoli příhodné chvíli přineslo tentýž trest. Takové jsou zákony zvůle, nikdy se v dějinách znatelně neměnily, usvědčovaly nevinné a osvobozovaly zločince, jediným mávnutím ruky posílaly na hranici anebo blahořečily – ne podle spravedlnosti, podle práva silnějšího.
Ne, nejde jen o inku Atahualpu, nebyl pouze obětním beránkem, za jeho vlády dlouhá léta zněly v zemi píšťaly a bubny volající do zbraně, za jeho vlády se stalo leccos, co by kdokoli mohl vyhrabat a postavit před lavici spravedlnosti. Atahualpa byl člověkem své tvrdé, mnohdy nemilosrdné a kruté doby, kdy říše vznikaly mocí zbraní, silou tvrdých pěstí. Nejde o Atahualpu, jde o zvůli. O svévolné, surové prosazování lží, výmyslů, nepravd, falší, podvrhovaných v podobě jistot, neodvolatelných pravd.
Zvůle! Je zbytečné soudit a zavrhnout Pizarra za jeho krutou nemilosrdnost. Zachvějme se při pohledu na jeho krvavé ruce, nicméně s vědomím, že i on byl člověkem své doby, mužem, který se z pasáka sviní stal postavou dějepisných čítanek jen proto, že mu to tehdejší nelítostná, dravá, chamtivá doba dovolila, protože lidi toho drsného zrna potřebovala.
Zvůli, nepravdu, lež však suďme! Lidé Pizarrova typu ze současnosti skoro zmizeli, anebo alespoň už nejsou vidět, už je nepotkáváme v tak démonických podobách. Lež, nepravda a zvůle však leckde na světě zůstala, oblékla jen rukavičky.
A co je nejsmutnější – její podstata zůstala stejná: zaměňuje právo, skutečné právo, opravdovou lidskou spravedlnost poučkou španělských jezuitů, potomků Pizarra a ostatních: účel světí prostředky. V duchu tohoto smutně proslulého, ponurého hesla zemřel inka Atahualpa, poslední panovník říše zlatých talířů, země věčného Slunce.
Co zbývá dodat? Snad to, že inka byl odsouzen k smrti upálením a že nesl svůj osud zmužile.
29. srpna roku 1533, dvě hodiny po západu slunce, byl Atahualpa vyveden na hranici. Doprovázel ho páter Valverde, jeho první bílý známý, a snažil se ho ještě v posledním okamžiku získat pro křesťanství. Když inkovi slíbil, že bude „pouze“ uškrcen, jestliže přijme víru, dal se Atahualpa pokřtít. Ne ze zbabělosti, podle víry by totiž jeho spálené tělo už nemohlo v záhrobním životě nabýt opět lidské podoby.
Tak zemřel poslední inka Atahualpa. Jeho tčlo bylo pochováno na hřbitově svatého Františka. Indiáni inkovy pozůstatky záhy tajně vyzvedli a pohřbili podle Atahualpova přání v Quitu, jeho rodišti.
Popravou inky se říše definitivně rozpadla. Pizarro měl volné ruce a plně toho využil. Rok po krvavém dnu v Kaxamarce, 15. listopadu 1533, vtáhl do bývalého hlavního města Cuzka. Získal je bez boje.
Brzy dal založit na březích říčky Rimaku nové hlavní město, které pojmenoval Městem králů. Z názvu říčky Rimac vzniklo později jméno Lima a začalo se tak říkat i městu. Pizarro v zemi inků vytvořil stínovou indiánskou vládu, jmenoval panovníkem Huaskarova bratra Manka, řídil a spravoval ovšem zemi sám. Žil obklopen nádherou a bohatstvím, v přepychovém paláci, vydržoval si celou armádu služebnictva a učil se pilně šlechtickým manýrám. Cist a psát se nenaučil nikdy.
A abychom učinili pravdě zadost: Pizarro se dopustil ještě několika nových věrolomností, neštítil se ani nechat popravit někdejšího svého nejbližšího spojence Almagra. Nebyl mu vhod, byl spojencem příliš silným.
Syn Almagrův přísahal Pizarrovi pomstu a splnil ji. Jeho spiklenecké bratrstvo, Rytíři Kapuce, se postaralo o Pizarrův konec… Později byla mumie zavražděného dobyvatele dána do skleněné rakve a je dodnes vystavena v katedrále v Limě.
Dobyvatel se uskutečnění své představy o tom, že získá veškeré poklady starého Peru, nedožil. Po smrti Inky Atahualpy se okamžitě karavany lam s drahocennými náklady, které měly přinést inkovi vykoupení, ztratily neznámo kam. Indiáni značnou část svých pohádkových bohatství ukryli v jeskyních a horách And. Ukryté poklady dosud světlo světa nespatřily. Nenávratně zmizely, aby už nevábily chamtivé.
