Robert William Thomson (26.7.1822 – 8.3.1873), narozen ve Skotsku, Stonehaven, je původcem myšlenky na pneumatiku.
Životopis
Narozen ve městě Stonehaven, Kincardineshire, Robert byl jedenáctým z dvanácti dětí místního majitele mlýna na vlnu. Jeho rodina si přála, aby šel na náboženské studie, ale Robert to vzdal, a jedním z důvodů byla jeho neschopnost naučit se latinsky. Ukončil školní docházku ve 14-ti letech a odcestoval ke svému strýci do Charlestonu v USA, kde se stal obchodníkem. Po dvou letech se vrátil domů a věnoval se samostudiu v oboru chemie, elektřiny a astronomie za pomoci jednoho místního tkalce, který měl znalosti matematiky.
Robertův otec mu předal dílnu, a když mu bylo 17 let, přestavěl matčin prací mandl tak, že mokrá látka mohla procházet mezi válci v obou směrech, úspěšně vyvinul a postavil pilu na pásky, a zkompletoval první model svého eliptického rotačního parního stroje, který později vylepšoval. Absolvoval svá strojní učňovská léta v Aberdeenu a Dundee, pak se připojil k občanské strojírenské společností v Glasgowě. Potom odešel pracovat do jedné občanské strojírenské společnosti v Edinburghu, kde vyvinul novou metodu iniciace výbušných náloží pomocí elektrické rozbušky, čímž velmi snížil ztráty na životech v dolech po celém světě.
Thomson potom pracoval jako železniční inženýr a dozoroval odstřelování a trhací práce na křídových útesech blízko Doveru pro společnost South Eastern Railway. Brzy si zřídil svou vlastní železniční poradenskou kancelář a navrhoval trať pro společnost Eastern Counties Railway, která byla přijata Parlamentem a posléze ujasněna.
Thomson byl pouze 23 let stár, když si nechal patentovat svoji pneumatiku. Patent mu byl udělen v r.1846 ve Francii a v r.1847 v USA. Jeho “pneumatika” sestávala z dutého pásu indické pryže naplněného vzduchem, takže kola představovala “vzduchovou podušku na zemi,železnici nebo dráze,po které se pohybovala”. Tento pružný pás pryžové látky byl uzavřen mezi silnou vnější kúží, která byla připevněna na kolo. Thomsonova “vzduchová kola” byla předvedena v londýnském Regents parku v březnu r.1847, a byla použita pro některé koňmi tažené kočáry, kde velmi zvětšila pohodlí jízdy a snížila hluk. Jedna sada vydržela 1200 mil beze známky opotřebení.
Thomson byl dlouhá léta frustrován tím, že nebyla k dispozici tenká pryž, a tak se věnoval vývoji “pneumatik” – obručí ze silné pryže. Ne méně než 43 let trvalo, než se pneumatika vrátila zpět v podobě pneumatiky pro jízdní kola, vyvinuté Johnem Boydem Dunlopem. Dunlopovi byl patent udělen v r. 1888, ale již po dvou letech byl úředně informován, že je tento jeho patent neplatný, vzhledem k patentu, udělenému dříve Thomsonovi.
Na “Velké výstavě 1851” Thomson předvedl svoje samoplnící pero a invalidní vozík s koly s plnou pryží. V následujícím roce přijal místo na Javě, kde vyvinul nový stroj pro výrobu cukru, čímž velmi zvýšil výnosnost. Během této doby také vymyslel první mobilní parní jeřáb, ale nenechal si nic z toho patentovat.
Thomson se vrátil do Skotska v r.1862. Navzdory špatnému zdraví, které ho později upoutalo na vozík, Thomsonův genius ale nebyl omezen, a některé z jeho nejznámějších prací byly vykonány během následujících deseti let. V r. 1867 patentoval pevná pryžová kola pro své silniční parní stroje. Noviny The Scotsman píší o tomto použití vulkanizované indické pryže pro kola pro silniční parní stroje jako o ” největším kroku, který kdy byl učiněn pro využití páry na veřejných silnicích”. Pružnost a odolnost pevných gumových kol umožnilo skoro pět tun těžkým parním strojům pohybovat se jak po tvrdém, tak měkkém povrchu, po mokrém i suchém, přes překážky, do kopce i s kopce. Navíc tlusté pryžové obruče neničily silnice jako železná kola. Thomsonovy první silniční parní stroje, vyrobené v jeho vlastní malé dílně v Leithu, byly vybaveny třemi koly, z nichž jedno malé přední kolo bylo přímo řídící. Pneumatiky – obruče byly 125 mm silné, byly vnitřně zvlněné a přenos síly byl zajištěn třením.
Thomsonovy silniční parní stroje obvykle táhly čtyři plně naložené vagony s uhlím o celkové váze přes 40 tun nahoru a dolů příkrými spády,a vzbuzovaly velký zájem na ulicích Edinburghu. Brzy první omnibus byl dán do provozu mezi Edinburghem a Leithem. Stroje byly exportovány na Javu, do Indie , Kanady a Australie, a od 1871 byly vyráběny v licenci jak v GB, tak v USA společnostmi jako Tennants v Leithu, Charles Burrell v Thetfordu a Robey v Lincolnu. R.W.Thomson, všestranný genius, zemřel ve svém domě v Moray Place v Edinburghu ve věku 50-ti let. Jeho mysl byla aktivní až do konce, a jeho poslední patentová aplikace, týkající se pružných pásů, sedadel a podušek byla využita až po jeho smrti jeho ženou, Clarou. V r.1922 byla v jeho rodišti, Stonehavenu, umístěna bronzová pamětní deska k příležitosti stého výročí jeho narození, a to Royal Scottish Automobile Clubem. Byla umístěna na budově na jižní straně Market Square, na místě, kde se dříve nacházela budova, kde se R.W.Thomson narodil.
